Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dvanáct měsíčků (s nimiž se mimochodem PANOPTIKO jistě také dobře znají) sotva stačilo načnout nové kolečko na nejvyšším kameni a záhadní černí komoňové domácí metalové scény jsou tu zpět s druhým albem. Tedy v čase na dnešní poměry vpravdě rekordním, který (na rozdíl třeba od sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kdy to bylo v tomhle směru úplně naopak) by mohl vzbuzovat obavy o to, zda nově studiově zaznamenaná produkce bude stejně znamenitá, jako ta na debutu „Poslední tango“.
Jenže železo se má kout, dokud je žhavé, to se ví už od vynálezu doby železné (bezpochyby rovněž zažili), a tak pánům z PANOPTIKA ani nic jiného nezbývalo. Pokud si tedy samozřejmě chtěli udržet dosavadní přízeň domácího publika – což zcela nepochybně chtěli – a nabídnout mu mimoto při stále se navyšujících počtech živých vystoupení také něco jiného, než jen materiál ze zmiňovaného prvního alba.
Ale žádné strachy! Tak jako bylo „Poslední tango“ doslova zjevením v tuhnoucích poměrech domácí mainstreamové metalové scény, jsou „Bohové“ jeho spolehlivým následovníkem, jenž se pomyslného štafetového kolíku ujímá se stejně pevným sevřením a nadějí, že i po příštích závodech bude stále na čele českého pelotonu.
Zkraje se vám může docela klidně stát, že v obsaženém materiálu zaslechnete cosi jako typický rukopis PANOPTIKA, který by jim někdy v dalekém budoucnu mohl svazovat ruce, což se ostatně nevyhne leckteré kapele. Ale takový okamžik se postupem poslechového procesu začne zdát být od přítomnosti tak strašně daleko, že snad nemá ani cenu nad ním více přemýšlet. Spolu s tím pak pětice maskovaných umělců definitivně a pevně chytne posluchače za pačesy a protáhne ho vpravdě silným metalovým zážitkem, nenásilně a přirozeně navazujícím na to, kde skončilo „Poslední tango“.
Rejstříky, s nimiž je tentokrát po metalovém způsobu nakládáno, jsou opět velmi široké. Sahají od pěkně od podlahy odpíchnuté „Mozartovy kule“ coby rafinované pocty jmenovanému umělci a jeho autorským schopnostem, přes náležitě dramatické položky, rozlešťující případné pochybnosti o serióznosti téhle kapely („Vernisáž“, „Hodinář“), až po více odlehčenější kusy, hýřícími melodiemi, z nichž některé dokonce jakoby evokovaly bezstarostnost domácího osmdesátkového popu („Ďábelský bál“) – aniž by se však naštěstí jednalo o nějakou prvoplánovou metalovou diskotéku. V „Dejte mi provaz“ dojde znovu na působivou a silnou baladu s už nezbytným banjem, „Prokletý marsh“ a „Pinocchio“ velmi sebevědomě prověří další notoricky známá světová hudební čísla (přičemž se za ně rozhodně neschovávají), a pokud někdo bude chtít hledat vrchol celé nahrávky, bude mít znovu k dispozici prakticky všechny její položky.
A třeba jeho prst ukáže na úžasnou „Rendez-vous“, v níž jakoby se zrcadlilo úplně všechno to, co symbolizuje onu zvláštní poetiku PANOPTIKO, včetně elegantních textových obratů, zde například reprezentovanou těsně před refrénem vícevýznamovým sloganem „Někdo nám do toho vlez“. Třeba samozřejmě ne, ale to, předpokládám, už nic nezmění na celkovém dojmu z alba „Bohové“, který by se vlastně dal popsat velmi podobně – ano, PANOPTIKO nám do toho znovu vlezli, a to docela zásadním způsobem!
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?